Schola u redemptoristů z Plzně
NOVÁ NAVIGACE
Přihlášení
Jméno

Heslo



Zapomněli jste heslo?
Nechte si poslat nové.
Počítadlo
TOPlist
Narozeniny Dr. Mrázka

Zavzpomínání PhDr. Miroslava Mrázka u příležitosti jeho 80. narozenin

Moji drazí a milí. Především chtěl bych vám co nejlépe poděkovat za ten originální nápad - pozvat mne, stařešinu, mezi vás mladé a ještě s takovou krásnou nabídkou.

Zvláště panu ing. Antonínu Švehlovi a jeho sboru chci vzdát svůj dík za perfektní pozornost při obou zkouškách i při dnešním výkonu. Jaký byl, snad se časem dovíme.

Osobně velice oceňuji, že vaše Schola má již málem čtvrtstoletou tradici. Poslání, zaměření i styl práce scholových sdružení je ovšem dosti odlišný, než tomu bývalo dříve u tzv. chrámových sborů. A ty, alespoň co já vím a jak jsem stačil ještě zachytit, musely být vždy na výši. Právě v jednom z nich jsem vyrůstal, jak za chvilenku povím.

Děkuji i paní prof. Janě Boučkové-Znášikové za její milý impuls, abych si jako pamětník pro dnešek připravil něco právě z té minulosti, co jako mladí nemůžete znát a jež by vás mohlo snad zajímat. Především asi, jak jsem se k tomu všemu dostal.

A jelikož – podle rčení mého vzácného učitele klavíru i člověka – pana profesora Karla Václa – jsem hlava již omšelá, raději jsem si to sepsal, abych zbytečně neblekotal a myšlenkově nepřeskakoval. A že pan prof. Václ, klavírní virtuos, který dával i samostatné koncerty, tak skutečně říkal, mohl by jistě potvrdit zde přítomný a mnou upřímně vážený hudební skladatel a varhaník pan prof. Děd, se kterým mne profesor Václ seznámil při jedné návštěvě ve svém bytě, kdy byl již zle ochrnutý.
Vězte, já za ta léta mého života již leccos pamatuji. Ne snad Methusalema, ale zakladatele zdejšího chrámového sboru a ustavujícího regenschoriho pana prof. Emanuela Wiesera.

Původním povoláním učitel se při zaměstnání připravoval a postupně vykonal všechny čtyři předepsané státní zkoušky (z houslí, klavíru,varhan a sborového zpěvu) a nabyl tak způsobilosti k vyučování hudebním předmětům na tehdejších učitelských ústavech a zpěvu na středních školách; tehdy se ještě neříkalo hudební výchovy, ale zpěvu, a to zařazenému jen v nižších třídách gymnázií a reálky. Nejdéle pan prof. Wieser působil nedaleko odtud na Masarykově čs. státním reálném gymnasiu (dnes pobočná budova Pedagogické fakulty na Klatovské třídě č. 51). Nastupoval tam brzy po ukončení 1. světové války, kdy zároveň byl ustanoven ředitelem kůru, a to zde v kostele U sv. Jana Nepomuckého na Chodském nám., který i s klášterem patřil kongregaci čili řádu Redemptoristů. Na gymnáziu prof. Wieser založil a řídil studentský sbor a orchestr, který používal i v kostele, jak na to vděčně vzpomíná legendární cestovatel ing. Miroslav Zikmund, tehdy houslista a student vyšších ročníků ústavu.

Já jsem prof. Wiesera na gymnasiu - ke své škodě - již nezažil, neboť byl už v penzi. Ale od starších ročníků vím, že na škole se dlouho tradovala jeho zásada : „Studenti, zpěv není řev!“

Od svých jinošských let však pamatuji prof. Wiesera jako skvělého varhaníka a chrámového dirigenta. Obětavě hrával vždy po celý advent brzo ráno v 7 hodin roráty a pak celý vykřehlý spěchal domů do Kotkovy ulice teprve na snídani. Přitom roráty byly každý den v týdnu jiné, ale vždy požitkem. Stejně tak každodenní májové mariánské pobožnosti. Když se nás pak v hodině náboženství pan prof. Limpouch ptal: „ Kolikrát jsi byl letos na rorátech nebo na májové?“, hrdě jsem hlásil vždy plný počet. Ostatně, stálo to pokaždé zato. Vzpomínám, jak jednou při májové zde zpívala princezna a později JUDr. Gabriela z Lobkowiczů Schubertovo Ave Maria, kdy prof. Wieser ji doprovázel na varhany a mistrně vybíral i všechny předepsané sextoly v levé ruce, původně určené klavírnímu partu.

Moje vzdálená příbuzná, která chodila k němu do chrámového sboru, zase vzpomínala, jak byl vždy milý, usměvavý, uznalý a ohleduplný. Jako svobodnou ji po zkouškách provázel vždy až domů do téže Kotkovy ulice. Tam se v bytě Wieserových zprvu konaly i zkoušky chrámového sboru.

Když v listopadu 1943 prof. Wieser v necelých 65 letech života zemřel, zřejmě na všeobecnou tehdy podvýživu v těžkých těch letech válečných, kůr osiřel. Ale brzy nato se objevila v místních novinách noticka, že od Nového roku se ujímá vedení redemptoristického kůru mladý, tehdy 29letý dirigent Městského divadla v Plzni František Preisler. To byla přímo senzace! Pro mne to znamenalo, že jako kvartán jsem pilně navštěvoval jeho produkce a hru na varhany. A jak toho měl naloženo skutečně mnoho, nejednou se stalo, že po sobotním večerním divadelním představení se při nedělní mši svaté o 6. hodině ranní varhany rozezněly až někdy po pozdvihování.

Ale koncem toho roku 1944 byla česká divadla uzavřena, kdy Fr. Preisler se mohl pak věnovat chrámovým povinnostem plněji. Ty jej také zachránily před totálním nasazením do Německa nebo zde do výroby. Musel však hrát podle tehdejšího pořádku každý den ráno při mši a večer při požehnání, v neděli pak při mších v 6 hod. a v 9 hod., nato při velké čili hrubé v 10,30 hod. řídit chrámový sbor a večer opět hrát při mši, kterou Němci zavedli pro pracující o nedělích a svátcích, anebo řídit sbor při zpívaných litaniích či nešporách.

Vzpomínám, jak ještě s jedním mým spolužákem vydali jsme se za ním při nedělní deváté na kůr, kde právě rozdával noty na následující půl jedenáctou. Ptali jsme se, zdali bychom směli se zapojit také do chrámového sboru jím řízeného. Jediná otázka ze strany Fr.Preislera zněla: „ Znáte noty ?“ Odpověděli jsme, že ano. „ Tak přijďte teď v půl jedenáctý!“. Taková byla jeho a tehdy všeobecná vzájemná důvěra mezi lidmi.

Fr. Preisler se od té doby stal jedním z mých životních vzorů. Zvláště vynikající byly jeho veliké sváteční produkce, kdy přivedl vždy divadelní orchestr a s ním i vybrané operní sólisty.

Snažil jsem se ho i kopírovat, když v prvním poválečném adventu r.1945 jsem jako sextán secvičil dohromady sbor ze studentů plzeňských středních škol plus jednoho již medika (později MUDr. Vladimíra Vilíma) v Marhulově České mši vánoční a tu pak na Boží hod vánoční řídil v našem studentském kostele U sv. Anny. V té skladbě byla i pěkná sóla pro soprán, tenor a bas, zpívaná rovněž studenty. Opakovali jsme ji pak na Nový rok 1946 a to už o nás psaly noviny, a sice plzeňská stránka Lidové demokracie, která mě i jmenovala. Tím ovšem nechtěně jsem na sebe upozornil. Když dirigent Fr. Preisler pak v polovině roku odcházel do Opavy budovat české pohraničí jako šéf tamní opery, jeho nástupcem, skvělým varhaníkem Ladislavem Beníškem, soukromým žákem prof. Bedřicha Antonína Wiedermanna, byl jsem vybídnut, zdali bych – ač téměř nejmladší z tehdejšího asi 40ti členného zdatného pěveckého tělesa – se neujal jeho řízení. Pro mne 17ti letého septimána, kterému šlo teprve na 18. rok, to byla nesmírná pocta, kdy zároveň jsem pociťoval, co všechno mně v hudbě ještě chybí. A tak právě tehdy vzniklo i mé rozhodnutí věnovat se studiu hudby. Vždyť v tom poloprofesionálním sboru kupodivu setrvávaly všechny tři dámy Wiesnerovy, čili jak se jim v tamním kůrovém slangu říkalo „ Vyserky“(Wie-). Především vdova po zemřelém regenschorim paní Emílie Wieserová, výborná kontraaltistka, její dcera Josefa, dobrá sopranistka i dirigentka, po otci profesorka zpěvu v nižších třídách Masarykova reálného gymnasia, provdaná Němcová a familiérně zvaná Józi, a její mladší sestra Marie Theinerová, altistka krásného, temného a přitom hebkého altu, přičiněním Fr.Preislera krátce též sólistka plzeňské opery, jedinečná Káča i Ježibaba v operách Dvořákových.

Ve sboru tehdy ještě přetrvávali gymnasijní odchovanci prof. Wiesera, v basu jeho přímý příbuzný Oldřich Wieser ( to asi již budete vědět), po zamítnutých studiích práv sborista a později platný sólista plzeňské opery, nezapomenutelný např. prorok Zachariáš ( či správněji Jeremiáš) ve Verdiho opeře Nabucco, stejně tak v altu Libuše Neubartová, pozdější sólistka Divadla J.K. Tyla a zasl. umělkyně, nebo oba bratři Kramosilové, z nich tenorista Ladislav docházející pravidelně a barytonista Bedřich, v sólovém zpěvu žák Pavla Ludikara, přicházející spíše jen příležitostně a o svátcích. Oba působili jako sólisté zde v Plzni, později i na jiných scénách v republice. Ladislav jako tenor prvního operetního oboru v Olomouci, Bedřich jako člen opery v Opavě u Fr. Preislera a později jako režisér Nové scény v Bratislavě. Z ostatních stálých členů chrámového sboru to byla znamenitá a neobyčejně muzikální sopránová sólistka paní Lída (Ludmila ) Sedláčková, odchovankyně operní divy Ely Noëmi-Koppové, první české Madame Butterfly a učitelky zpěvu, nebo vedle ní stojící a pražským Hilbertem Vávrou pěvecky školený křehký, zvonivý soprán Zdeňky Vitákové, v klavíru žačky Fr.Preislera a později též varhanice, či jasný koloraturní soprán Jarmily Vackové, pozdější členky opery plzeňského divadla. Stále slyším melodický soprán učitelky hudby a obětavé varhanice Karličky Soukupové či lahodný dívčí soprán Věry Vávrové, která pak provdaná jako Hejduková zpívala i sólově v České písni za éry Zdeňka Lukáše, nebo naopak dramatický soprán Erny Čapkové-Rotterové, žákyně oblíbené plzeňské primadony Valerie Kvapilové. V tenoru to byl neobyčejně slibný hlas Viktora Heidelberka, vysílaný dodnes ze zvukových pásů Plzeňského rozhlasu. Oporou basu se stal v roce 1946 angažovaný sólista plzeňské opery a operety Stanislav Hejduček.

S jeho jménem se mi vybavuje vcelku nemilá a dnes asi těžko pochopitelná příhoda, která se mně stala na Bílou sobotu 1948. Zpívali jsme v 6 hodin ráno při obřadu Svěcení ohně a pak měli jsme volno až do večera, do Vzkříšení. Říkal jsem si : „To je prima, to bude času“. A využil jsem ho k přípravě maturitních otázek z přírodopisu (= náš volitelný předmět). Ale najednou bylo již hodně času a bylo třeba se ještě před večerní produkcí oholit. Jenomže v tom spěchu řízl jsem se břitvou do pysku; holicí strojky neexistovaly, snad jen žiletkové, ale i to byl luxus a toho u nás doma nikdy nebylo. Přitom ve sboru měli jsme pro Vzkříšení připraveno slavnostní Pange lingua, každoroční jásavé Regina coeli a na závěr mohutné Te Deum (od koho, již nevím). Ale dopadlo to tak, že do kostela – který byl tehdy nabitý – se vypravil pouze můj otec, spíše aby mne co možná omluvil. Naštěstí regenschori L. Benýšek to chápal, ježto prý se mu jednou také stal podobný případ, a situaci pohotově zachránil p. Hejduček, který dirigoval, ale o to již méně zpíval.

Z jiných členů redemptoristického chrámového sboru to byla z Příbrami přesídlená sólová sopranistka tmavšího hlasového zabarvení pí Marie Kovářová, v altu pak profesorka klavíru na Městské hudební škole B.Smetany v Plzni Jindřiška Bachová, anebo majitelka soukromého klavírního studia pí Charlotta Doda Kostincová. Z někdejších pak studentek, zpívajících ve sboru, to byla především Andulka Brantnerová, provdaná Barová, po pěveckých studiích a působení v lipské opeře donedávna přední sólistka-altistka Státní opery v Brně. Vedle ní stávala nynější pí primářka MUDr. Hana Beránková, spolu s Dášou (Dagmar) Bílkovou, dcerou prof. Eduarda Bílka, koncertního mistra skupiny violoncell plzeňského operního orchestru, sama učitelka klavíru na Hudební škole B.Smetany v Plzni a provdaná za jejího ředitele Jaroslava Zíku. V sopránu zpívala Marie ( či jak jsme říkali Mančinka) Grafnetterová, později provdaná za herce a režiséra Františka Juřičku, sama výborná subreta a mlado- i starokomička plzeňské operety.

Zajisté netřeba zdůrazňovat, že s takto zdatným sborem mohli jsme bez problémů zpívat kromě letních prázdnin každou neděli v roce, přitom pokaždé vždy něco jiného. Řídili jsme se pochopitelně tehdejší jedině platnou a závaznou liturgií tridentskou. Šlo vesměs o latinské mešní skladby, ale autorů převážně českých, s příznačnou českou melodikou, ať již to byl Vojtěch Říhovský, František Picka, Jaromír Herle, Ondřej Horník, Alois Ladislav Vymetal či autorská dvojice Horák-Stecker a jiní. Vše bylo s varhanami, jen výjimkou à cappella třeba k svátostnému požehnání. Každou neděli bylo mimoto do mše vkládáno pokaždé jiné Graduale (odpovídající asi dnešnímu žalmu) a Offertorium k obětování, event. ještě cosi k svatému přijímání. Rovněž proměnlivý byl úvodní Introit a na závěr taktéž latinské Communio. Teprve po mši směli jsme zazpívat něco v češtině, např. Pochválena a pozdravena či Beethovenovu Chválu Boží v přírodě apod. Vůbec česky zpívali jsme jen málokdy, ale přece. Kromě pašijí ve Svatém týdnu to byly o Vánocích různé koledy a zpravidla Rybova mše Hej, mistře… . Vzpomínám, jak začátkem ledna 1947 zde zazněla ve zkráceném vydání a s varhanním doprovodem, zato se sólisty opery Antonínem Zlesákem a Ladislavem Mrázem, dohrávajícím již svá představení před odchodem do Opery 5.května v Praze, čili účinkujícími tehdy byli Mráz & Mrázek. Také na veřejnosti jsme zpívali česky. Jednou za vedení F. Preislera a se sólistou L. Mrázem v Měšťanské besedě při svatováclavských slavnostech v září 1945, jednou za řízení operního tenoristy Alfonse Šouna v jevištním sále redemptoristického kláštera s Písněmi lidu českého ve zpracování Jana Maláta.

Všichni ve sboru tehdy dovedli zpívat podle not, takže ve zkouškách se prostě jen rozdaly noty a pak už to šlo jako v orchestru. Teprve dnes doceňuji, jak široký a pevně vybudovaný repertoár jsme měli, kdy stačilo až v neděli na místě se rozhodnout podle dané „sešlosti“, jak jsme říkali, co se bude zpívat. Tedy mám-li se vyjádřit po latinsku – ex abruptō ( bez přípravy). Pro mne ovšem to znamenalo nedocenitelnou a ničím nenahraditelnou hudební zkušenost a školu.

Ve zkouškách však musel jsem připravovat i velké produkce, myšlené pro svátky nebo k jiným příležitostem. Řídili je pak profesionální dirigenti divadelní, jako Bohumil Kysela, J.O. Karel, dr. Karel Vašata, bývalý šéf opery plzeňského divadla Antonín Barták či koncertní dirigenti Bohdan Gselhofer, Jan Jandovský nebo svá díla zde pohostinsky dirigovali bývalý štábní kapitán-kapelník Josef Horák či příbramský dr. Václav Dražan.

Tak to šlo až do roku 1951, kdy od října jsem odcházel na pokračující studia do Prahy a nemohl tedy již docházet do zkoušek sboru. Dostavoval jsem se pak jen občasně, o školních prázdninách a o svátcích. Ale stejně tak se tu na mne již dosti tlačil Jaroslav Volf ( řečený Jája), který začínal studovat konzervatoř a cítil se k dirigování povolanější. Po jeho odchodu do Ústí nad Labem převzala chrámový sbor jmenovaná již paní primářka dr. Beránková, nato Jan Stier, ředitel poloamatérské Plzeňské filharmonie, a víc nevím.

Doba minulých padesátých let byla zlá. To jsem byl již konkurzně zaměstnán na Pedagogické fakultě v Plzni jako asistent a později odborný asistent, kdy návštěva kostelů byla přísně sledována. Členové strany a hlavně její tajní členové měli mezi sebou rozděleny plzeňské kostely a jednou se kádrový referent vyjádřil, že kdo bude přistižen při návštěvě kostela, bude okamžitě propuštěn. A zde přestávala legrace i má zvláštní záliba v posvátné hudbě.

V srdci však zůstala a oddal jsem se jí po existenčních útrapách opět až v uvolněnějších poměrech na počátku let osmdesátých. Ale to by byla opět jiná kapitola, která představuje 17 a půl let mého života a se kterou vás nechci dnes unavovat. Ostatně, pro mne po mém úrazu před 10 lety také již skončila a jenom se mně po ní tuze stýská.

A tak tím více vděčím vám, že jste si v mém pokročilém věku a u příležitosti mého životního jubilea na mne vzpomněli a nabídli tak milou a hezkou příležitost k oživení mých vzpomínek na krásné chvíle v blízkosti Boží a ve společenství lidí věřících. Duchovní hudba je svého druhu. Kéž by záliba v ní a služba Pánu Bohu provázela nyní i vás dalšími léty vašeho krásného mladého života. K tomu vám dopomáhej sám Pán Bůh a ta, kterou jste svým zpěvem dnes tak vroucně vzývali a oslavovali. Dej to Bůh!

V Plzni dne 28. června L.P. 2009
PhDr. Miroslav MRÁZEK


mrazek

mrazek

mrazek

mrazek

mrazek

mrazek


Přidal frs , červenec 14 2009 08:56:10 3 Komentářů · 5583 Přečteno · Tisknout
Komentáře
Jana Cerna , červenec 14 2009 15:02:17
...a takoví lidí si tady žijí v ústraní a my to ani netušíme smiley. Děkuji, Františku, že jsi sem ten článek dal. Jana
Vladka Buresova , červenec 14 2009 15:54:36
Ano, je to velmi zajímavý i poučný článek.Bohužel si uvědomuji,že se zpívat
z not asi už nenaučím,takže bych za dob p.Mrázka neměla šanci.Vladka|
tonda , červenec 15 2009 22:08:14
Článek jsem si přečetl včera i dneska a obdivuji skvělou paměť pana Dr. Mrázka, vytříbený sloh i jemný laskavý humor, který ve svém vzpomínání používá.
Je to perla vložená na naše webové stránky a do budoucna jistě i cenný materiál pro historiky umění.
Pro nás všechny je tento článek příkladem, jak přitažlivou formou popsat věci minulé.
Proto je výzva všem členům scholy k sepisování vzpomínek a komentářů k akcím scholy stále velmi aktuální. Tonda
Přidat komentář
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.
Hodnocení
Musíte být přihlášeni, abyste mohli hodnotit.

Prosím přihlaste se anebo se zaregistrujte.

Perfektní! Perfektní! 100% [1 Hlas]
Velmi dobrý Velmi dobrý 0% [Žádné hlasy]
Dobrý Dobrý 0% [Žádné hlasy]
Průměrný Průměrný 0% [Žádné hlasy]
Nedostatečný Nedostatečný 0% [Žádné hlasy]
Kalendář událostí
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28        
Více...:
Vzkazník
Musíte být přihlášeni, abyste mohli přidat zprávu.

Vlastin Jiru
19/04/2018 11:04
Mí nejmilejší Plzeňáci! V sobotu 5.5.2018 od 14:00 hraji v Plzni na stage za OC Plazza s The MayHems. Po dvou a půl letech od svazu vás zase rád uvidím! :-) Vlastin

Petr Vetrovec
27/02/2018 14:13
Kdybyste někdo chtěli získat lepší představu, jak zpívá Česká píseň Mozartovo Requiem, nahrávka je ke stažení tady: http://www.uschovna.cz/za
silka/WBUEP2GHBMJTWTFF-TM
B/


Petr Vetrovec
29/01/2018 12:21
Tuto sobotu (3.2.2018) budou Disharmonici opět v Hifi Clubu.

Petr Vetrovec
08/11/2017 13:13
Disharmonici budou hrát v sobotu 11.11. od 20:30 v Hifi Clubu na Náměstí Republiky v Plzni.

Petr Vetrovec
20/06/2017 12:09
Upřesním informaci k té Lampě 23.6. - hrajeme jako druzí, čili odhaduji, že začneme někdy po desáté.

Petr Vetrovec
31/05/2017 10:10
Kdyby někdo chtěl slyšet moji kapelu Disharmonici, 23.6. (pátek) cca od devíti večer hrajeme v Divadle pod Lampou. Spolu s námi zahraje ještě kapela Krutá bída.

tonda
02/03/2017 23:36
Koncert pana Romana Janála se uskuteční v kostele u redemptoristů 22.3. 2017 v 19:00 hod. Za dnešní zmatečné informace se velmi omlouvám. Tonda

Martina
25/01/2017 12:35
na bowling mám 6 hod. poukazů, navrhuji si dát 3 dráhy na 2 hodiny - podle počtu lidí. Mám zase chřipku - všechny moc zdravím a přeju zdařilou párty-Martina

Petr Vetrovec
25/10/2016 11:32
V pátek 28.10. cca od 21:00 hrají Disharmonici a rokycanská skupina Nízká úroveň v Plzni v Medvěd Pubu (křižovatka Purkyňovy a Prokopovy ulice). Tak kdybyste si to někdo chtěli přijít poslechnout, bu

Petr Vetrovec
05/10/2016 10:02
Čau Bruno! Přijdeš si scholu poslechnout v sobotu do katedrály?

Archív shoutboxu
Kdo je online
Hosté online: 1
Žádný člen není online

Registrovaní členové: 86
Nejnovější člen: Hanka Suchankova
Copyright © 2008