Freiburger Domchor v Plzni 27. – 29. 10. 2008

Overture
Na počátku všeho bylo pozvání naší scholy od společnosti Ackermann Gemeinde na návštěvu Českých kulturních dnů v roce 2006 pořádaných ve Freiburgu. O této historické události v dějinách naší scholy se traduje mnoho a dodnes účastníci tohoto skvělého zájezdu vypravují svým známým a blízkým, jakého vřelého přijetí se jim od freiburgských hostitelů dostalo. Vystoupení scholy v kostele sv. Barbory a následně i v Münsteru spolu s místní Domkapelle při nedělní mši svaté, procházky neobyčejně půvabným městem, setkání v rodinách a spousta dalšího nesmazatelně patří do zlatého fondu Scholy u rede.
Logické pokračování na sebe nedalo dlouho čekat a v září následujícího roku zavítala na oplátku Domkapelle na návštěvu Plzně. Rovněž tato akce byla neuvěřitelně zdařilá. Poté, co se němečtí přátelé vrátili zpět do Freiburgu a vyprávěli svým starším a zkušenějším kolegům zpěvákům špičkového Domchoru, co lze zažít v Plzni, následovalo brzké rozhodnutí: „Tam musíme vyrazit také!!!“

Den první
Oba spřátelené tábory Freiburg a Plzeň se od rána připravovaly zcela samostatně. Na freiburgské straně se balila zavazadla, koncertní obleky, ladily se hlasy k dokonalému souznění a poté absolvovala cesta dlouhá více než 550 km. V Plzni se od časného rána skupovaly chlebíčkové veky ze všech pekáren, místní velkopivovar uvařil mimořádnou várku svého moku a všechno dění západočeské metropole se soustřeďovalo do učebny biskupství. Zde zpěvačky Scholy u rede pod vedením Hanky Zemkové předváděly své kulinářské umění. Připravily tisíce chlebíčků, vystrojily slavnostní tabuli a pak už všichni netrpělivě očekávali příjezd vzácných hostů: Na věži katedrály svatého Bartoloměje v Plzni hodiny právě odbíjely šestou hodinu večerní a do budovy biskupství jako první vstupuje dirigent dvaačtyřicetičlenného sboru Freiburger Domchor pan Boris Böhmann. Po přivítání se naši hosté krátce občerstvili první várkou chlebíčků a poté si již vyzkoušeli akustiku katedrály při krátké zvukové zkoušce. V půl osmé následoval koncert z děl autorů A. Gabrieliho, F. Mendelssohn Bartholdyho, M. Francka, W. A. Mozarta, T. L. da Victorii a dalších.
Mezi návštěvníky koncertu byli přítomni i členové společnosti Ackermann Gemeinde Freiburg, kteří byli shodou okolností rovněž na návštěvě Plzně, místních posluchačů a členů naší scholy na koncert mnoho nepřišlo (jejich chyba). Vystoupení bylo zdařilé, pro zpěváky určitě nebylo vůbec jednoduché po celodenním cestování rovnou vystoupit s náročným repertoirem.
Hned po koncertě se celý sbor, členové Ackermann Gemeinde a hrstka scholistů přesunuli do učebny na biskupství. Zde se jedlo, pilo a veselilo, atmosféra zde byla velmi příjemná, zpěváci nezapřeli své jméno a zpívalo se téměř celý večer. Střídaly se písničky české i německé, duchovní a lidové. Ke skvělé atmosféře přispěl nemalým dílem Otec biskup František, který se v průběhu večera dostavil. Hrou na kytaru a zpěvem freiburské velmi překvapil, mnozí z nich říkali, že se ještě nesetkali s takovým vstřícným přátelským příkladem biskupa. Končit se nechtělo, ale půlnoc se blížila…

Den druhý
Ráno úderem deváté byl již celý Domchor opět shromážděn v katedrále (dochvilnost všech byla vskutku příkladná). Pan architekt Soukup seznámil hosty s historií, architekturou i zajímavostmi sv. Bartoloměje. Po duchovním prožitku následovala prohlídka pivovaru i s tradiční ochutnávkou Prazdroje. Odpoledne pak Maruška Jaruška v Meditační zahradě nabídla hostům netradiční podívanou (v tento roční čas je normálně zahrada pro veřejnost uzavřena), která všechny návštěvníky hluboce oslovila, stejně jako životní příběh pana Luboše Hrušky. Večerní mše svatá v kostele sv. Jana Nepomuckého u rede byla vrcholem celé návštěvy našich hostů u nás v Plzni. V den, kdy, jsme si všichni připomínali 90 let od vzniku ČSR a děkovali Bohu za vše dobré, zněly ve společném podání naší scholy i Domchoru české skladby Horo krásná či Hospodin ráčí sám pastýř můj býti od Bohuslava Martinů. Na oslavu našich přátel z Freiburgu jsme pak vystrojili velkolepý ohňostroj na náměstí, vyvalili sudy a uvařili tradiční český guláš…

Den třetí
Uteklo to rychle a nastal čas odjezdu. Celému sboru se dle slov dirigenta pana Borise Böhmanna v Plzni moc líbilo a určitě chtějí pokračovat v započaté tradici vzájemných návštěv. Naše schola obdržela při loučení pozvání do Freiburgu v příštím roce.
A pak už se autobus s hosty rozjel směrem ku Praze kde turné Freiburger Domchoru pokračovalo.

P.S. Závěr
poděkování při zajišťování návštěvy patří:
Otci biskupovi Františkovi, P. E. Soukupovi, P. M. Martišovi,
Brunovi Riefordtovi, Marušce Zettlové, Magdě Soukupové, paní Houbové, arch. Janu Soukupovi, Janu Šaškovi, Iloně Kašové, Jarušce Strakové, Hance Zemkové, celé rodině Valentů, Vlaďce Burešové, Mirce Svobodové, Pavlovi Kilbergrovi a dalším.

Ant. Švehla


V pondělí 27. 10. v 17 hodin přijeli freiburgští k hotelu Mariott, kde je přivítal Bruno. V 18 hodin jsme se sešli na biskupství, kde bylo pro ně přichystáno občerstvení, které bylo připraveno na profesionální úrovni především Hankou. Po krátkém rozezpívání Domchoru jsme se odebrali na koncert do katedrály, který mnozí z vás slyšeli. Po koncertě bylo domluveno posezení se sborem od Ackermanngemeinde, který dlel toho času také v Plzni. Společnou zábavu oživil také pan biskup Radkovský, který přinesl kytaru a zazpíval si s námi pár lidových i duchovních písní. (Mimochodem měl velký úspěch.) Po půlnoci jsme se rozcházeli, a přestože většina z nás musela pěšky domů, vůbec nám to nevadilo. V úterý jsme s Němci měli prohlídku katedrály s odborným výkladem pana architekta Soukupa. Pak jsme navštívili pivovar. Ochutnávka piva měla veliký ohlas a hosté projevili zájem o "echt" českou kuchyni. Největší úspěch měl "Šenk" a restaurace "U Švejka". Ochutnali tři druhy českých knedlíků a nemohli si je vynachválit. Odpoledne nás zavezl jejich autobus do Meditační zahrady. Jaruška Straková už měla připravené úvodní slovo a Němci shlédli také kazetu o panu Hruškovi v němčině. Podle jejich slov je to opravdu vzalo za srdce a po prohlídce zahrady litovali, že tahle krása vznikla z takového utrpení.
V půl šesté byla společná mše v našem kostele. U českých společných skladeb jim prý největší problém činila výslovnost. Před mší jsme jim ještě české texty předčítali a bylo komické, jak některé shluky hlásek vůbec nemohli vyslovit. Po mši jsme společně poseděli na biskupství u skvělého guláše místní paní kuchařky a až do půlnoci se zpívalo. Jsme pozváni na příští rok do Německa a když nebudeme Toníka a Bruna moc zlobit, snad nám výlet zorganizují.
A teď jedna poznámka k zamyšlení.
Němci jsou známí svojí disciplínou. ne že bych to doslova chtěla zavádět u nás, ale máme se co učit. Boris Böhmann jen povstane, zaťuká a všichni umlknou a poslouchají, co se bude dít. A tak mu vytvářejí daleko lepší podmínky pro práci než my našemu hodnému a obětavému Toníkovi.

Maruška Valentová